Beseda s panem Tomem Graumannem
Dne 27. března 2009 proběhla na naší škole beseda s panem Tomem Graumannem. Je jedním ze 669 židovských dětí, které v roce 1939 zachránil Nicolas Winton před německým nacismem. Žáci IX.A se dozvěděli mnoho zajímavých informací o životě pana Graumanna a jeho americké manželky, zejména o jeho dětství v brněnském kraji a ve Skotsku, kam se dostal díky Nicolasi Wintonovi. Vyprávění doprovázela prezentace rodinných fotografií, dokumentů, map a přehledu hlavních historických událostí druhé světové války. Atmosféra besedy byla velmi příjemná, naši milí hosté byli upřímně překvapeni množstvím dotazů, kterým je naši žáci zahrnuli, a všechny poctivě zodpověděli. Po skončení besedy nám dokonce ještě poskytli rozhovor pro školní časopis, na který se můžete těšit v příštím čísle. Manželům Graumannovým děkujeme za návštěvu, panu Javornému za překlad a Církvi bratrské – Úpice za zprostředkování této jedinečné akce.
Fotografie z besedy.
Životopis Toma Graumanna
Tom Graumann se narodil v roce 1931 v Brně v česko-německé rodině výrobce bot. Oba jeho rodiče byli židovského původu, ale rodina nebyla nábožensky založená. Po několika letech se rodiče rozvedli a malý Tom se s matkou a mladším bratrem odstěhoval do Těšan u Brna. Nacistický režim připravoval už před vypuknutím druhé světové války židům krutý osud. Tom Graumann mu naštěstí unikl, když se dostal do transportu židovských dětí do Velké Británie, který v roce 1939 zorganizoval mladý Angličan Nicolas Winton. Odjel posledním vlakem (dostal číslo 652 ze 669 možných) a jako jediný z rodiny přežil holocaust. Mladší bratr Antonín tehdy bohužel onemocněl a žádný další vlak s židovskými dětmi už z Prahy vyjet nemohl. Tom se dostal do Skotska, kde se seznámil s křesťanstvím a časem k němu sám konvertoval. Po válce se do Československa už nevrátil, češtinu ani němčinu nepoužíval a oba jazyky téměř zapomněl. Ve Skotsku vystudoval ošetřovatelství a biblickou misijní školu. Většinu svého života pracoval jako ošetřovatel. Devět let působil jako ošetřovatel, učitel a misionář na Filipínách, kde se seznámil se svojí americkou manželkou. Po návratu z Filipín žil ve Spojených státech. Manželé Graumannovi adoptovali dvě děti, narodily se jim i dvě vlastní. Od roku 1993 žijí v České republice, dlouho zde vyučovali angličtinu. Se vzdělávacím programem „Loterie života“ navštěvují evropské i americké školy, pan Graumann v jeho rámci otevřeně hovoří o holocaustu a jeho důsledcích pro děti.
(Stručný životopis pana Graumanna jsme napsali za využití www.pametnaroda.cz)
Rozhovor s panem Graumannem
Pane Graumanne, jak se Vám u nás líbilo?
Na vaší škole jsme byli velice mile přijati. Překvapilo mě velké množství dotazů, které mi žáci kladli. Když jsme projížděli Úpicí, zaujaly mne úzké křivolaké uličky, ve kterých se člověk špatně orientuje.
Jaké jsou reakce mladých lidí na Vaše vyprávění v ČR a v Americe? Liší se nějak?
Když pořádáme besedu v České republice, nemusím tolik mluvit o předválečných a válečných událostech ani o zeměpise, evropské děti to znají. Pro americkou mládež jsou to témata vzdálená, nevědí toho moc ani o samotném holocaustu.
Co říkáte na popírání holocaustu, které se bohužel v současnosti objevuje?
Je to velice smutné. Každý, kdo něco dělá nebo něco studuje, by se měl držet faktů. A to popírači holocaustu nedělají. Holocaust se nikdy neměl opakovat, ale přesto se to stalo např. v Bosně, Rwandě nebo v Dárfúru. Holocaust se totiž netýká jen židů a neměli bychom o něm ani k němu mlčet, mohl by postihnout kohokoli. Přesně to vystihl německý protestantský kněz Martin Niemöller, který prošel koncentračním táborem v Sachsenhausenu: „Nejprve přišli pro komunisty, mlčel jsem, nebyl jsem přece žádný komunista. Když přišli pro sociální demokraty, mlčel jsem, nebyl jsem přece žádný sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem, nebyl jsem přece odborář. Když přišli zatknout židy, mlčel jsem, nebyl jsem přece žid. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mě zastal.“
Přesvědčil Váš příběh nějakého popírače o tom, že holocaust skutečně byl?
Ano, přesvědčil. Setkal jsem se s lidmi arabského původu, kteří nevěřili, že holocaust židů skutečně proběhl, neučili se o něm ani ve škole. Uvěřili, až když vyslechli můj příběh.
Jste v kontaktu s panem Wintonem?
Ne, v přímém kontaktu s Nicolasem Wintonem nejsem. Měl bych se s ním setkat na podzim, kdy se bude konat vzpomínková akce u příležitosti 70. výročí odjezdu posledního vlaku s „Wintonovými dětmi“ z Prahy. Bude vypraven zvláštní vlak, který by měl na londýnském nádraží přivítat právě pan Winton. Velmi se těším. Pana Wintona si moc vážím, o to více, že o svém činu nikdy nemluvil, nevěděla o něm ani jeho manželka.
Máte alespoň nějaké kamarády z vlaku, který Vás v roce 1939 dovezl do Británie?
Ne, nemám. Pamatuji si, že mě cesta bavila a že jsem si ji celkem užíval, ale na navázání přátelství tehdy nebyl čas. Po příjezdu do Londýna jsme ihned byli rozděleni do nových rodin. Téměř nic si nepamatuji ani o cestě samotné, bylo mi tehdy osm let, vše probíhalo hrozně rychle, pak přišly nové dojmy a úplně jiný život.
Vyprávěl jste, že jste češtinu zapomněl. Pamatoval jste si alespoň nějaká slovíčka?
Vždy jsem si pamatoval dvě slova, která mě moje maminka naučila mezi prvními. Jsou to slova „prosím“ a „děkuji“.
Paní Graumannová, naučila jste se něco v češtině?
Smích Já zkoušela mluvit, ale ne moc dobrý. Smích.
(Renata Kafková)
