Když je práce koníčkem – Václav Moravec

11. 11. 2012

Málokdo má asi ponětí, kolik kilo techniky, kabelů a kufrů nevím s čím, musí natahat takový filmař, než začne pořad, ve kterém se promítá, snímá několika kamerami a zároveň přenáší obraz na plátno a ze kterého nakonec vidíme několikaminutový záznam. Kolik lidí obětuje svůj volný, většinou víkendový čas, aby pro nás připravilo reportáž z nejrůznějších akcí, které se kolem nás odehrávají a díky nimž můžeme žasnout, co aktivních a šikovných lidí v našem malém městečku je. Kolik mladých lidí má úžasnou šanci připravit se možná na budoucí povolání a zároveň si přivydělat nějakou tu kačku. A už vůbec nemluvím o tom, jak člověk, kterému vděčíme za to, že tu takový přepych vůbec máme, jede třeba dvakrát v týdnu spoustu kilometrů rovnou z práce k nám, aby vše klapalo jak má. Nebylo tomu jinak ani v nedávný dušičkový pátek.

Toulky s PhDr. Václavem Moravcem začínaly sice až v pět hodin, ale natahat kabely, připravit kamery, vyzkoušet mikrofony a ozvučení se musí už několik hodin předem.

A pak? Lidé přicházejí, všichni účinkující byť s antibiotiky a teplotou (paní učitelka Renata Valková) jsou připraveni, avšak hlavní protagonista nikde. A to už před čtvrt hodinou hlásil, že je někde v Radči. Krouží snad kolem Úpice a nemůže najít správnou cestu do náměstí? Ve snaze urychlit jeho přesun do divadla, vybíhám v dešti a bez kabátu na náměstí a pohledem hypnotizuji každé přijíždějící auto (a že jich za tu dobu je). Minuty mi připadají neskutečně dlouhé. Volám do divadla, zda jsme se neminuli, ale nic. Co diváci? Nejsou naštvaní? Neodcházejí? „Pojď honem sem, je tady, začneme.“ Dává mi pokyny Jirka S. A tak se po akademické čtvrthodince (která mi připadala spíš jako hodina) dozvídáme z úst pana Moravce, že to byla jeho nejdelší cesta, kterou s navigací absolvoval, že ho vedla přes Kohoutov a poté kolem hřbitova (zřejmě přes Krétu), kde musel kvůli ucpané cestě couvat zpátky nahoru a všem se za to zdržení moc omlouvá.

Následný slovní duel dvou bývalých kolegů z branže z hradeckého rádia nám odkryje nejen několik zajímavostí z moderátorových studentských let, ale i jeho pohotovost, loajalitu, fundovanost, přehled a smysl pro humor. Na otázku Milana Duse, jak se dá taková pracovní vytíženost, jakou bezesporu má, zvládnout, Václav Moravec bez chvilky zaváhání odpoví:

„ Myslím, že to je dáno i tím, že se na čtyřiadvacítce sešla skvělá parta. Ten adrenalin, když pak vidíte, že vám diváci píší a z režie slyšíte: zvládli jste to! Kolegové reportéři, ti všichni odvádějí skvělou práci a to si myslím, že nás všechny nabíjí. Je skvělá i odezva diváků a to, že diváky vysílání baví. Když vidíte, že čtyřiadvacítka plní svoji veřejnou funkci, že vás sleduje tři čtvrtě milionu lidí, tak to je pro nás to nejlepší ocenění a poděkování.

Ve skrytu duše jsem obhájcem veřejnoprávních médií. Považuji je za důležitá, a proto jsem nikdy nezměnil dres, byť mi to bylo nabízeno soukromými televizemi, protože tvrdím, že zázemí a svoboda, kterou má člověk ve veřejnoprávních médiích, je neocenitelná věc. Tady platí ono z werichovské parafráze, že není co volič to blbec, ale naopak. No a politici si často myslí, že veřejnost je naopak, že to neprokoukne, ale volič zase prokázal svoji inteligenci.“

Pěkný večer, prošpikovaný inteligentním humorem a narážkami pánů moderátorů zpestřily vstupy s ukázkou diabolo Jakuba Fejfara a Tomáše Paťhy, bývalých žáků ZŠ Bří Čapků, stejně jako jednoho z nejlepších freerunnerů u nás, Jakuba Dohnala ze skupiny Urban Sense a kluků Honzy Jenka, Ermi Drličky a Lukáše Kuldy ze skupiny Sans Encombre. Poděkování rovněž patří Renatě Galuščákové, jejím paním učitelkám Ivoně Szelke a Renatě Valkové a souboru Pištibend Markéty Vránové za krásné hudební vstupy. Všem organizátorům i učinkujícím byl největší a jedinou odměnou kromě občerstvení od firmy Kazda, usměvavý a spokojený divák. Ti, kteří měli chuť završit večer společným posezením, navštívili po vystoupení divadelní Bohému, kde se měli možnost zeptat na to, co je zajímá i ti méně odvážní nebo ti, na které se už v divadle nedostalo.

Jelikož večer se uskutečnil mimo jiné také díky vstřícnosti oslovených firem Vetim, Maratonstav, Mekrs (Melichar), Maso Kazda, Ateliér Kvíčala, B&P Automotive Division s.r.o., JVS Semilská pekárna, s.r.o. a penzion David Harrachov a oběma pánům moderátorům postačily pouze náklady na dopravu, (tým Televize JS zcela bez honoráře), nabízí se možnost připravit další podobný pořad.

A tak stejně, jako Václav Moravec při odchodu pronesl na adresu posluchačů: „ti lidé byli milí“, děkuje Jiří Středa celému svému týmu a já všem, kteří se na pořadu podíleli. Byli jste skvělí! Díky!

(Daniela Mikešová)