Měsíc filmu na školách aneb Exkurze do dějin kolektivizace venkova

Listopad bychom na naší škole mohli s trochou nadsázky nazývat měsícem dějepisu. Po projektovém dni Cesta do pravěku a školním kole dějepisné olympiády jsme se v pondělí 27. listopadu 2017 zapojili do Měsíce filmu na školách, akce probíhající v rámci projektu Příběhy bezpráví, jenž si dává za cíl připomínat mladým lidem několik desetiletí vlády totalitních režimů v naší zemi. Projekt Příběhy bezpráví organizuje audiovizuální vzdělávací portál Jeden svět na školách, který je jedním z projektů nevládní neziskové organizace Člověk v tísni.

Tématem letošního ročníku byla na naší škole kolektivizace venkova. Jelikož se tomuto období budeme v hodinách dějepisu věnovat až ve druhém pololetí, museli jsme se s danou dobou nejprve alespoň letmo seznámit. Protože jednou z myšlenek komunismu bylo odstranit rozdíly mezi bohatšími a chudšími, museli deváťáci na úvod odevzdat svou nejcennější věc. Někteří odevzdali bez protestů, někteří se pokoušeli o chabý odpor nebo úhybné manévry, všichni se svého majetku vzdávali s pocitem smutku, vzteku a ztráty. Vzdorovat nakonec vydržel jediný žák, když však zjistil, že si na něj všichni ukazují, že zůstal sám a především, když se dozvěděl, co by ho v dobách kolektivizace čekalo, kdyby nevstoupil do JZD, hrdinský úsměv ho rychle přešel. Poté deváťáci ve dvojicích přiřazovali dobové termíny a jejich vysvětlení, což jim usnadnilo porozumění filmu.

Pro projekci jsme letos vybrali film Meze, příběh valašského zemědělce Jana Sedláčka, kterému byly po letech vzdoru a naschválů vyvlastněny pozemky a musel vstoupit do JZD. V 70. letech schovával a rozdával náboženskou literaturu, za což byl na několik měsíců uvězněn, a podepsal Chartu 77. K soukromému hospodaření se mohl vrátit až po roce 1989, vzniklé škody mu nikdo nikdy neuhradil. V jeho vzdoru ho podporovala rodina, sílu mu dodávala silná víra v boha.

Pan profesor Vladimír Wolf, spolupracovník Slezské univerzity v Opavě, žákům poté upřesnil průběh kolektivizace, upozornil na podobný charakter hospodaření na Valašku a v Podkrkonoší i na rozdíly mezi oběma oblastmi – na Valašsku patřila půda jednotlivým rodinám často po mnoho generací, zatímco do našeho okolí přicházelo po druhé světové válce mnoho nových obyvatel, kteří s větším či menším úspěchem převzali hospodářství po odsunutých Němcích, na Valašsku bylo také jen málo průmyslu, Valaši měli silnější vztah k náboženství. Pan profesor deváťákům vyprávěl i zážitky z dětství, které prožil na Jaroměřsku, a své vzpomínky na období rozorávání mezí i některé zajímavé příběhy z okolí Úpice a Trutnova. Vysvětlil rovněž, že kolektivizace není jen záležitostí dávno minulou, nýbrž že se s jejími důsledky setkáváme dodnes. Závěrem deváťáky vyzval, aby si s rodiči a prarodiči popovídali o historii svých vlastních rodin.

Děkuji vzácnému hostu za ochotu, čas a poutavý výklad a paní učitelce Pulkrábkové za vstřícnost ke změnám v rozvrhui. Děkuji většině 9.A za snahu, pozornost a pěkné chování, nemohu však nezmínit nevhodné chování několika jedinců, kterým nebylo stydno vyrušovat a okatě dávat najevo naprostý nezájem.

(Renata Kafková)